Reakce na ruskou invazi na Ukrajinu se mezi jednotlivými evropskými zeměmi se liší: někde dávají najevo svoji lhostejnost, jinde sice Rusko vidí realisticky, ale nechtějí na obranu proti agresi utratit ani euro. Zásadní věcí pro Evropu i Rusko však je, že se reakce mezi jednotlivými evropskými zeměmi liší.
Evropská unie má osmkrát vyšší HDP než Rusko, skoro čtyřikrát tolik obyvatel, dvakrát více vojáků a třikrát vyšší vojenské výdaje. Evropská unie je světovou velmocí – nebo alespoň by mohla být, kdyby chtěla.
Britský historik Brendan Simms ve své knize Europe – Struggle for Supremacy 1453 to the Present (Evropa – snaha o nadvládu od roku 1453 do dneška) shrnuje vývoj evropské integrace tak, že Evropané se dokázali sjednotit jen tehdy, kdy jim hrozilo vnitřní či vnější ohrožení.
Útok nepřátelské regionální mocnosti na přátelskou sousední zemi je právě takovou příležitostí. Dá se pochopit, že obyvatele Evropy příliš nezaujmou ekonomická opatření plná težko pochopitelných technikálií a složitě předvídatelných dopadů – fiskální pakt a bankovní unie jsou jistě důležitými kroky evropské integrace, ale evropskou identitu asi nevybudují.
Evropská unie je světovou velmocí a Ruská invaze na Ukrajinu, jíž ruský diktátor ignoruje mezinárodní právo a ukazuje, že imperiální choutky velkého medvěda rozhodně nejsou minulostí, je příležitostí, jak si to uvědomit. Z Evropy nemá znít, proč jsou případné sankce proti Rusku výhodné nebo nevýhodné pro tu kterou členskou zemi. Z Evropy má zaznít jeden hlas odsuzující ruskou invazi a zároveň závazek, že náklady na odpor proti této agresi bude Evropa sdílet.
Díky ruské rozpínavosti má dnes Evropská unie šanci spojit se. Pevně doufám, že ji využije a stane se opravdovou velmocí.