O uplynulém víkendu jsme (čtyři z Prahy) strávili dva dny v chorvatském Tovarniku, kam přicházeli a přijížděli ze Srbska lidé ze Sýrie, Iráku a dalších zemí. Za dva dny na jednom místě si člověk vytvoří nutně jen subjektivní a dílčí představu, ale i ta může být pro někoho zajímavá. Tu je pár útržků.
Stále mě facinuje a naplňuje nadějí schopnost lidí se rychle, efektivně, nehierarchicky a nezištně zorganizovat, když je potřeba. Potkal jsem dobrovolnice a dobrovolníky z Německa, Polska, Austrálie, USA, Rakouska, Maďarska, Chorvatska a dalších zemí. Jeden Američan říkal, že s přítelkyní cestovali po Evropě a že přece v takovéhle situaci nemůžou dál jezdit jen jako turisti. Nadchlo mě, kolik tam bylo lidí z Česka, možná i díky dobré komunikaci na sociálních sítích, kde se rychle sdílejí informace o aktuální situaci a potřebách. Speciální zmínku si zaslouží anarchistky a anarchisté (a jim blízcí) z Německa, Polska, Česka (z Brna) atd., které rychle dovezly a postavily kompletně vybavenou kuchyň a celou dobu vařily a rozdávaly teplá jídla. Klobouk dolů!
Překvapila mě velká disciplinovanost a klid všech prchajících. Velmi dobře a často s úsměvem reagovali na pokyny a usměrnění od dobrovolníků a dobrovolnic a samozřejmě i policie. I trochu vypjatější situace se dařilo rychle uklidnit. Rozhodně jsem se nesetkal s žadným povýšeným chováním či pohrdáním pomocí – pokud nic nepotřebovali, s díky odmítli. Celkově děkovali hodně, skoro pořád a velmi uctivě. Mnozí s nich pomáhali, kde bylo třeba, a třeba nám i poradili, jak okořenit jídlo, aby všem chutnalo.
Mezi přípravou a rozdáváním jídla a další prací jsem si trochu déle povídal se dvěma Syřany. Jeden byl mladý kluk, postgraduální student z Damašku. Výbornou angličtinou mi říkal, že nechce narukovat do Assadovy armády, proto se rozhodl odejít přes Libanon a Turecko, pak lodí do Řecka (prý měli štěstí a dopluli) a dál ideálně do Německa, kde chce dostudovat nebo v nejhorším i začít studovat od začátku. Druhý byl starší muž, který mluvil perfektní slovenštinou. Vystudoval farmacii v Bratislavě a nějakou dobu tam žil. V Sýrii opakovaně kontaktoval slovenskou ambasádu s žádostí o pomoc s přestěhováním. Opakovaně mu říkali, že musí počkat. Nakonec se rozhodl jít na vlastní pěst, detaily si prý nechá pro sebe. V Tovarniku se mu už po tři dny nepodařilo dostat se do jednoho z vlaků odjíždějících dál. Chce, logicky, na Slovensko, snad se tam dostane přes Vídeň. I po třech dnech pobytu na malinkatém nádraží téměř bez jakéhokoli zázemí (a to nemluvím o cestě sem), si udržel dobrou náladu. Já už bych šílel.
Velmi příjemně mě překvapila chorvatská policie. Zvyklý na české těžkooděnce, kteří si často rádi bouchnou a demonstrují svou sílu zejména na výrazně slabších, jsem s radostí sledoval, že se policajti můžou chovat i lidsky. Místo zakaboněných obličejů pokud možno v helmě s maskou Chorvati celkem ochotně komunikovali s dobrovolníky, pouštěli nás všude tam, kde bylo potřeba, k uprchlíkům se chovali rozumně a lidsky, i když občas bylo potřeba zvýšit hlas. Vypjaté situace uklidňovali, neeskalovali. Možná jsou jen lépe vycvičení než ti naši, možná je tam válka a s ní spojené utrpení ještě v živé paměti.
I jen za ty dva dny jsem se hodně dozvěděl, viděl a zažil. Říkám si, že když to šlo v chorvatském Tovarniku, třeba to půjde i jinde. Dobrá vůle mezi lidmi pořád je.