Reklama
 
Blog | Jan Trnka

Přímá nebo participativní demokracie? Aneb obhajoba politických stran

Nespokojenost s volenými zástupci lidu a politickými stranami v České republice roste a není se čemu divit. Co s tím můžeme dělat?

Nespokojenost s volenými zástupci lidu (neboli politky) a politickými stranami v České republice roste a není se čemu divit. Mnozí politici lžou, kradou a zájem o dobro obce (či státu) je pro mnohé až na posledním místě. Politické strany jsou pak vnímány jako bezmála zločinecké organizace, které umožňují zkorupovaným politikům najít vhodné kumpány. Není proto také divu, že se objevují nápady, jak reformovat náš politický systém (nebo i demokracii jako takovou) a jednou provždy s takovými zlořády skoncovat. Nebudu se zde zabývat plány iniciativ vyzývajících k různým revolucím, neboť s výjimkou komunistů jejich detailní plány, pokud jsou jaké, neznám.
Zajímá mě ale volání po přímé demokracii. Její slibovaná podpora byla jedním z volebních trumfů Věcí veřejných a s jejím reálným využitím teď boduje Pirátská strana například v Německu. Tam někteří poslanci dokonce zahrnují online vzkazy svých voličů v reálném čase do svých projevů v rámci zasedání svých zákonodárných sněmů. Je ale takový typ přímé demokracie udržitelný a rozumný?
Nechci rozebírat možné technické problémy. Zásadnější otázka je, v jakém smyslu je tento typ „přímé demokracie“ významným vylepšením proti současnému stavu. I dnes můžeme svému poslanci, senátorovi, premiérovi či prezidentovi napsat email, ale jak v existujícím, tak v „pirátském“ systému je na politkovi, aby ze záplavy (nebo jen čůrku) doporučení vybral, kterými se bude řídit. Jistě je možné nastavit nějaký systém většinového výběru, ale v něm hrozí, že budou mít významější hlas ti, kteří více křičí nebo mají snazší přístup k počítači.
Ještě radikálnější forma přímé demokracie by se volených zástupců zbavila úplně (a tím i kritizovaných politických stran) a rozhodování by nechala na všech voličích. I zde jsou problémy zjevné. Kdo bude předkládat návrhy ke schválení? Možnost volby témat k hlasování a jejich konkrétní formulace představuje obrovskou moc, kterou bychom buď museli opět delegovat na volené politiky nebo nevolené úředníky, nebo ji opět rozdělit mezi voliče s tím rizikem, že se pod přívalem bizarních, redundantních a nejasně formulovaných návrhů k hlasování ztratíme. K tomu ještě přidejme fakt, že velká část voličů by neměla chuť, čas nebo příslušné znalosti se návrhům detailně věnovat a rozhodování by pak opět příslušelo jen omezené skupině občanů, nad nimiž bychom však měli ještě menší kontrolu.
Místo přímé demokracie se chci zastat demokracie participativní, neboli připomenout, že demokracie není stroj, který správně nastavíme a on bude šlapat bez našeho přičinění anebo jen s kalibrací jednou za čtyři roky. Aby demokracie fungovala, musí se stát politikem každý člen obce (polis). Být politikem není privilegium nebo zaměstnání; být politikem je povinnost. Pokud demokracii přenecháme profesionálním politikům, nesmíme se divit, že se budou chovat jako profesionálové v jiných oborech: jejich hlavním zájmem bude si dobře vydělat a v daném zaměstnání se udržet co nejdéle. Společné zájmy takovéto politické třídy pak časem začnou převažovat nad rozdílnými zájmy jejich voličů a z demokracie se stane v lepším případě technokracie, v horším oligarchie.
Nemyslím si, že by poslanci či ministři měli být amatéři, kteří mimo politickou práci ještě dojí krávy, rubají uhlí či šéfují bankám. Ale politici-amatéři (tedy my všichni) se musíme účastnit na tom, aby tato vrstva profesionálů byla jen tenoučkým potahem na politickém životě obce, nikoli celou politikou. Nestačí jen chodit k volbám, dokonce nestačí ani důkladně sledovat své zástupce po celou dobu jejich volebního období a ve volbám jim pak dát najevo, jak jsme s jejich prací spokojeni. Pro dobré fungovaání demokracie je naprosto nezbytné účastnit se také výběru kandidátu a tedy být členem politické strany.
Mnohokrát jsem slyšel z úst svých kamarádů, že nejsou typ do politiky, že je schůze nebaví a že raději budou dobrovolničit v nejakém občaském sdružení či neziskovce. Jistě, občanská splečnost je nedílnou a významnou součásti politického života v demokratických státech a také díky takovýmto sdružením, spolkům a organizacím se nám všem žije lépe. Ale ani sebelepší a sebeusilovnější práce nepolitického občanského sdružení nerozhodne o tom, koho najdeme na kandidátkách politických stran a nevyřeší tak problém, který často u voleb máme: Nemám koho volit. O tom rozhodují právě stranické schůze a ti, kdo na nich vydrží sedět. Bez aktivní práce nás všech v politických stranách se tyto strany, a tedy ani politici, nezmění.
Namítnete, že bychom strany měli zrušit a volit své zástupce přímo ve všelidových hlasováních bez vlivu stranických aparátů. Tento nápad je ale dvojnásobně problematický: zaprvé, kdo zabrání těmto „bezpartajním“ poslancům vytvářet ad hoc aliance, které budou ještě hůře přehledné, než současný systém politických stran? Druhý problém s tímto nápadem je v tom, že přímo ovlivnit, kdo bude volen, můžeme už dnes – jen se na politické strany musíme přestat dívat jako na výtahy k moci či korupční sítě, ale jako na to, co by být měly: sdružení občanů, které pojí podobné názory na směr, kterým by se měla dále rozvíjet jejich obec. Členství v politické straně je z tohoto úhlu pohledu nikoli něčím podezřelým, ale přirozeným rozšířením našeho společenského života. 
Volání po přímé demokracii je možné vnímat jako volání po větších možnostech účastnit se politického života obce. Tyto možnosti tu už jsou, stačí jich jen využít.

Reklama