Daniel Soukup se zeptal, zda musí být zelená politika nutně nalevo a formuloval deset otázek, které by měly pomoci v odpovědi na tuto otázku. Konkrétních odpovědí se už od zelených dočkal, a proto jsem se rozhodl na věc podívat trochu jinak.
Strana zelených na straně těch slabších. Chceme kvalitní vzdělání a zdravotní péči pro všechny, ne jen pro ty, kdo si je mohou zaplatit. Chceme chytrou sociální síť dostupnou těm, kdo se ocitnout v nouzi, ne jen těm, kdo si ji “zaslouží”. Chceme, aby lidé v nouzi nemuseli žít v předražených ubytovnách nebo dokonce končit na ulici. Chceme, aby pracující dostávali plat, ze kterého se dá důstojně žít. Vidíme zásadní negativní dopady příjmové nerovnosti a chceme jejímu narůstání bránit. Chápeme probíhající globalizaci jako polovičatou a nespravedlivou – máme voný pohyb peněz po celém světě, zatímco lidé jsou nuceni zůstat na jednom místě, což nejen dává do rukou nadnárodních společností obrovskou výhodu a moc, ale vede to i k migračním vlnám, které až příliš často končí tragicky. Přijímáme jinakost jako hodnotu, která má potenciál naši společnost posílit. Chceme, aby se do řízení státu a obcí zapojilo co nejvíce lidí, k čemuž může pomoci třeba důsledná transparentnost či participativní rozpočty. Podporujeme aktivity a rozvoj občanské společnosti, neboť bez spojovacího článku mezi jednotlivci a státem se budeme jen dále vzdalovat jedni od druhých. Rovnost pohlaví pro nás není akademickým tématem, ale zásadním vkladem pro další rozvoj společnosti.
Byť i jediná z těchto pozic stačí na to, abychom Stranu zelených postavili pevně do levicové části politického spektra. Ale tak jednoduché to zase není.
Od české levice se totiž lišíme v tom, že nechceme pokračovat v drancování přírodních zdrojů a nakládat na další generace řešení klimatické změny a dalších dlouhodbých dopadů naší činnosti na na prostředí, v nemž žijeme a na němž jsme svými životy závislí. Budoucnost nevidíme v tunách betonu, uhlí a surového železa, ale ani v montovnách či logistických centrech nadnárodních firem. Lišíme se od nich důsledně proevropskými postoji a snahou o další a těsnější integraci tohoto historického kontinentálního spolku. V žádném případě nejsme podporovateli expanzívního putinovského Ruska, které je příkladem nesvobody, oligarchismu a kapitalismu bez jakýchkoli pravidel, který slouží jen silným a bohatým. Odmítáme omezovat šance dětí na kvalitní a co nejvyšší vzdělání tím, že je naženeme do učilišť, aby průmyslová lobby měla dostatek levné a poddajné pracovní síly.
Kategorie „levice“ a „pravice“ jsou kluzké a není snadné je pevně uchopit. Nemá však smysl tajit, že česká Strana zelených a zelené hnutí obecně jsou veskrze levicové. Zároveň je ale nutné zdůrazňovat, že být levicový neznamená ustrnout v devatenáctém či dvacátém století, jak to bohužel stále ukazuje levice po česku.
P.S. Zajímavější debata by byla o tom, zda i voliči Zelených jsou vlastně levicoví, i když si často (z mnoha různých důvodů) myslí opak. K téhle debatě bychom ale potřebovali empirická data, která teď k dispozici nemám.