Evropští Federalisté

V roce 1786 byly budoucí Spojené státy americké v situaci, která v něčem připomíná Evropskou unii dnešních dní. Třináct bývalých kolonií, nyní suverénních států, bylo spojeno ve víceméně volném svazku na základě tzv. Článků konfederace. Záhy po vítězství ve válce o nezávislost začaly jednotlivé státy konfederace objevovat i dnes tolik skloňované „národní zájmy“. Virginie si chtěla vyjasnit, komu vlastně patří části řeky Potomac, Rhode Island se rozhodl zavést daně a cla na zboží z jiných států konfederace a političtí představitelé těchto suverénních složek nově vzniklého svazku si začali oblibovat roli jediných kohoutů na svých malých státních smetištích. Společná obrana proti Velké Británii přestala být oním tmelem, který původně konfederaci stvořil a zájmy lokálních politiků začaly zastiňovat zájmy svazku.
Naštěstí pro vznikající Spojené státy se ale objevili tací, kteří v tomto vývoji spatřovali nebezpečí nejen pro nedávno vzniklý celek a jeho občany, ale i pro nový způsob republikánského zřízení, jehož ideály stály za deklarací americké nezávislosti. Bylo tedy svoláno ústavodárné shromáždění, jehož cílem bylo postavit konfederaci bývalých kolonií na stabilnější a trvanlivější politickou bázi. Zde vznikla Ústava Spojených států a na jejím základě i efektivní způsob demokratické správy rozlehlého a rozmanitého státního celku.
Evropskou unii zrodily zkušenosti z druhé světové války a dále ji živila válka studená. Po pádu sovětského impéria ji ještě postrčila euforie států nově nabyvších svobody, ale dnes už vidíme, že tyto historické důvody pro evropskou integraci ztrácejí sílu podobně, jako vyhnání posledních britských vojáků z bývalých kolonií oslabilo vůli k americké jednotě. Evropskou unii je tedy třeba postavit místo minulosti na budoucnosti, jako se úspěšně pokusili delegáti filadelfského sněmu v roce 1787.
Výslednou podobu Ústavy Spojených států, která vznikla za zavřenými dvěřmi na základě debat zástupců amerických elit, však musely schválit zvláštní sněmy na úrovni států vznikající unie, což však nebylo možné očekávat automaticky. Bylo tedy třeba kampaně, která by občanům novou Ústavu vysvětlila a přesvědčila je o jejích přednostech.
V letech 1787 a 1788 proto dva významní delegáti filadelfského sněmu (Alexander Hamilton a James Madison) a John Jay psali na pokračování články, v nichž obhajovali jednotlivé položky dohodnuté reformy. Články byly adresovány lidu jednoho ze států, státu New York, avšak jejich dosah byl mnohem větší. Texty dnes známé jako Listy federalistů (Federalist Papers) objasňovaly srozumitelnou formou nejen smysl nové ústavy, ale obhajovaly také myšlenku silné federace oproti volnému svazku samostnatných států.
Evropská unie nemá ústavu, kterou by přední evropští intelektuálové mohli ve vybroušených textech obhajovat. Lisabonská smlouva není ústavou vedenou jednotnou vizí silného kontinentálního státu, ale výsledkem zákopové války politiků reprezentujících jednotlivé „národní zájmy“. Od našich politiků (a nemluvím jen o těch českých) něco lepšího čekat nemůžeme: oproti rodícím se státům americké unie jsou příliš závislí na svých lokálních písečcích a zájem kontinentu nad jejich vlastními zájmy (prezentovanými jako zájmy národní) prakticky nemůže převážit.
Evropská unie se v mnoha ohledech od Americké konfederace konce 18. století liší. Přesto si mysím, že přesvědčení amerických Federalistů, že mají-li mít prosperita, mír a demokracie šanci v severní Americe, nesmí se konfederace rozpadnout na vzájemně soupeřící státy či aliance, platí i dnes pro Evropu. Čeho je nám teď třeba je jasně formulovaná vize  jednotného evropského státu a její důkladná a srozumitelná obhajoba. Kdo se tohoto úkolu zhostí?